První historické nálezy dokládají jeho používání a existenci mimo jiné např. ve staré Číně, Indii, Egyptě, Evropě, Střední i Jižní Americe a dalších centrech, které se staly kolébkami tehdejších národů a civilizací.

Původně vznikl nábytek jako součást a rekvizita různých obřadů mnohdy spojených s obětními rituály, ke kterým bylo potřeba pomocí vyvýšených katafalků, pedestalů a různých podstavců zdůraznit jejich společenskou a psychologickou váhu.

Nábytek tedy vznikl hlavně pro potřeby společenské. O tom nám dokládají mimo jiné i nálezy z vykopávek ze starého Egypta, kde výzdoba a vybavení hrobek tehdejších významných činitelů byly mnohdy lepším “obývacím pokojem” než všeobecná vybavenost obydlí o několik tisíciletí později.

Ve starověkém Řecku se datuje začátek nábytkových konstrukcí asi 2000 let před n.l., a to včetně takových konstrukcí jako jsou konstrukce židlí, pohovek a postelí. To vše je uchováno nejen jako existující výrobky z té doby v muzeích po celém světě, ale mimo jiné i ve výjevech a obrazech na řeckých amforách a vázách.

Vykopávky v Pompejích dokládají římský nábytek, který se uchoval v popeli Vesuvu a čekal na své objevení téměř až do poloviny 18. století.

Teprve ve středověku však přichází první patrný rozvoj nábytku spolu s vybavováním tzv. dvorských kanceláří.

Rozvoj výroby kancelářského nábytku a kancelářských židlí nastal až v období baroka. Známé jsou zejména psací stoly a komody v pracovnách šlechtických sídel.

17. století bylo charakterizováno v jižní a severní Evropě bohatými a nezřídka zlacenými barokními návrhy, které často představují bohatost, rozmařilost, rostlinné, oblé, někdy až kroucené zdobení. Počátkem 18. století se nábytkové návrhy začaly vyvíjet rychleji.

Opravdový rozvoj kancelářského nábytku nastal až v době vynálezu knihtisku a po té i psacího stroje, kdy bylo potřeba užívat nábytek jako nedílnou pomůcku při zpracování textu a tiskovin.
Historie židlí a sedacího nábytku vůbec má svůj původ v antice. V celé historii vývoje klasických židlí hrály důležitou roli dva základní výchozí tvary. Byl to tvar řecké židle se šavlovitě prohnutými nohami a půlkulatým deskovým opěradlem a římská nůžková sesle, která později nejvíce ovlivnila renesanční nábytkářství a s ním spojené užitné umění té doby. Materiál se různil podle funkce a účelu, ale stále nejpoužívanější a nejvíc ceněné bylo a je dosud - klasické dřevo.

Ve středověku měly židle nejprve jednoduchou konstrukci a byly jen nepatrně zdobené. Převažovaly rámové konstrukce a ze zdobných motivů jen drobné rosety, plisé a arkády. V gotice se, spolu s rozvojem stolařství, úroveň výroby židlí pozvedla, ale stále byly ještě drahé a výjimečné. Rozvoj zaznamenaly v podstatě až v renesanci, zejména díky italům. Jak se stěhovali po celé Evropě za prací, rozvíjeli svoje řemeslné umění ve výrobě nábytku. Charakteristické vzory vyřezávaných židlí zvaných sgabello a lavic s úložným prostorem - cassapanka, nůžkovitých sesliček a křesel typu polotrůnu – da parata - kromě řezbářských motivů zdobily i točené prvky a tehdy nová technika vykládaného dřeva - intarsie.

Na konci 16.století začala velká kariéra čalouněného nábytku. O sto let později pak ztratila oblé formy, které nahradily kubistické tvary.

18.století přineslo výrobě židlí návrat řezbářského umění a do polstrování židlí a lavic přidalo ještě pružiny. Vybavení sedacího nábytku pružinami je vynález připisovaný vídeňskému mistru Juniglovi. Toto “obohacení” se ve 30.letech rozšířilo po celé Evropě i Severní Americe.

Některé židle a křesílka měly velmi přesné určení – např. pro čtení, což prozrazoval pohyblivý pultík na odložení knihy. Pro astronomii, kdy přímo k židli byl připevněn dalekohled. Či kuřácká židle se zásobníkem na tabák a místem pro dýmku. Zajímavé bylo i sedátko pro “asistenty” karetních hráčů, na němž se sedělo obkročmo a paže se opíraly o širokou polstrovanou pohodlnou područku.

Návrhy židlí nezřídka pocházely z ateliérů věhlasných umělců a architektů. K nejznámějším patřili tři designéři, jejichž rukopis najdeme na anglickém nábytku 18.století: Thomas Chippendale, George Hepplewhite a Thomas Sheraton.

Na konci 19. a na počátku 20. století se navrhováním nábytku zabývali architekti, tíhnoucí spíše k jednoduchým funkčním interiérům. Jmenujme alespoň Michaela Thoneta, Charlese Rennieho Mackintoshe nebo le Corbusiera. Mimochodem výraz Thonetova židle se používá dodnes. 20. století přineslo do nábytku nejen nové designy, ale též nové materiály umožňující svým unikátním zpracováním docílit nových tvarů a forem.

V dnešní době se mnohem více než kdy jindy klade důraz na zdravý způsob života a dopad používání nábytku, zejména sedacího, na něj. Proto se můžeme již občas setkat s přívlastky “zdravotní” nábytek (lehátka, matrace, rošty, židle) nebo “ergonomické” pomůcky (stoly, podložky, podnožky, výškově i stranově nastavitelné 3D područky). Je to důsledek toho, že si lidé a zejména návrháři a architekti začínají uvědomovat, jak velkou část života trávíme při využívání nábytku – cca 30% času vleže ve spánku a až 50% v sedě při práci a zábavě.

Historie tvorby nábytku, sedaček,sedadel, křesel a židlí nikdy neskončí. Podléhají módním vlnám, stejně jako funkčním změnám, potřebám uživatelů i vizím svých návrhářů.

(Sepsal Ing. Jiří Eršil - 2008)